Vsemoznyvse

Během čtyř let jsem se víc jak padesátkrát pokusila o sebevraždu. První příznaky se objevily, když mi bylo osm. Bylo mi, jako bych trpěla třeba poruchou osobnosti-často se měnila a já ji nedokázala kontrolovat.  Chvíli jsem byla hodná, chvíli zlá. Bylo to, jako by mě neviditelná síla nutila dělat věci proti mojí vůli. Navštívila jsem psychiatry, kteří mým rodičům oznámili, že trpím depresí, ale mě to nikdo neřekl. Žila jsem se svými záchvaty skoro až do dvanácti let. potom se to na tři roky uklidnilo, ale v patnácti to znovu propuklo! Všechny ty negativní myšlenky a násilí, kterými jsem dřív mučila ostatní, jsem obrátila proti sobě. Vzpomínám si, že jednou večer jsem vzala nůžky a ostříhala si všechny vlasy až na holou lebku... O něco později jsem začala se sebepoškozováním. Trhala jsem si kůži na předloktí a na rukou, žiletkou jsem se řezala do nohou, do břicha a do obličeje. Po několika týdnech mi to ale přestalo stačit, a tak jsem spolykala prášky. Doslova jsem vybrakovala naši lékárničku. Pokus o sebevraždu jsem zopakovala několikrát-ani už nedokážu spočítat, kolikrát musela přijet záchranka! Taky jsem třikrát vyskočila z okna, z prvního patra z pokoje našich. V takových chvílích jako by mě někdo vedl. Pokusy o sebevraždu byly náplní mýho života, umřít se mi chtělo nepřetržitě. Byla jsem úplně na dně a nedokázala jsem nic dělat. Do školy jsem přestala chodit už ve druháku. Bála jsem se hlavně posměchu.

První zkušenost

Na konci toho prvního roku, co jsem zase onemocněla, mě rodiče odvezli do jednoho ústavu-psychiatrickýho zařízení, jehož jméno tady radši nebudu zveřejňovat. Na to místo mám šílený vzpomínky-zřízenci se k nám chovali hrozně... Jednou, když jsem měla záchvat, začala jsem narážet hlavou o zeď. Zavřeli mě do izolační místnosti-pokoje kde je jen postel a nic jinýho. Pacient se tam má "uklidnit". Jenže  já jsem pokračovala v sebeubližování. Zavolali teda doktory, kteří mě přivázali k posteli a píchli mi valium(silnou uklidňující látku). Takhle jsem strávila měsíc. Opravdová noční můra. Nakonec mě vysvobodili naši. Do doby, než mi našli vhodnější místo, jsem měla ještě několik záchvatů. Spolkla jsem třeba enormní množství schovaných léků, po čemž okamžitě následoval výplach žaludku-a tak podobně.

Šílená léčba

Potom mě hospitalizovali v zařízení, které mým rodičům doporučil psychiatr z nemocnice. Bylo tam pravidelm, že lidi běžně zavírali na 24 hodin na samotku. Neměla jsem právo mít svoje oblečení, jenom místní nemocniční pyžamo. Pak jsem se dostala do trochu "lepšího" pokoje, ale stejně jsem to tam nesnášela. Když mi bylo 16, převezli mě do zařízení pro dospělé: je to neuvěřitelný, ale spolu se mnou tam byli zavřený pedofilové a vězni! Žít v takovým prostředí bylo strašný. Samozřejmě, že jsme měli vlastní pokoje, ale ty se nezamykaly, navíc nás každý večer dopovali prášky na spaní... Přes den byly všechny prostory společné, takže jsem se tam nikdy necítila v bezpečí. Na tomhle místě jsem zůstala celý rok. Byl to hrozný tlak na nervy... O léčbě ani nemluvím! Dávali mi koňský dávky léků-takový koktejly hyper silných oblbovadel. Když se na mě přišli rodiče poívat, prakticky jsem je nepoznala. Chodila jsem po místních prostorách jako zombie. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo jsem... a když jsem se podívala do zrcadla, vůbec jsem se nepoznávala-přibrala jsem tam během několika měsíců 50 kilo! To proto, že mi podávali antidepresiva, po kterých se tloustne... Když se nepoznáváte ani psychicky, ani tělesně-je to vážně k nevydržení.

Chci žít jinak

Zkrátka, strávila jsem čtyři roky po různých specializovaných ústavech a pschiatriích. V jednu chvíli ve mně ale něco cvaklo: už mám dost tohohle života. Řekla jsem si: ,,Stop!Konec.Nejsem na světě přece proto, abych žila v takový hrůze." uvědomila jsem si, že se z toho chci dostat sama, bez pomoci někoho jinýho, nebo nějakýho zařízení. Přestala jsem přijímat psychiatrickou pomoc a léky... ze dne na den. Taky jsem si stanovila hodně přísnej režim. Asi za rok jsem zhubla 32 kilo. V srpnu toho samýho roku jsem se přes internet seznámila se svým prvním klukem... Je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Zná moji minulost a na 100% mě podporuje, za což jsem mu strašně vděčná. Díky němu jsem dnes na tom mnohem líp a pochopila jsem, že mám nějakou budoucnost... Dokonce jsem se vrátila zpátky do školy. I když mám ještě občas špatný stavy, snažím se s tím bojovat... Důvod, proč jsem se tu vyzpovídala, je ten, že deprese zůstává ještě určitým tabu, o kterém se málo a hlavně špatně mluví. Hodně často ji lidé přirovnávají k šílenství, ale je to nemoc, která se dá léčit. Lidi, kteří touhle nemocí trpí, potřebují pomoc a podporu-ne žít na okraji společnosti a být zavření v blázinci.