Laura

,,Tak Moniko, teď ty" - kruci, už zase já - ten doktor si na mě určitě zasedl. Jak já nenávidím skupinové terapie, nic horšího jsem ještě nezažila. ,,Moniko! Řekneš nám něco?" Doktor je neúnavný, ale já mám času dost, nic mu říkat nebudu - co je mu po mém životě, co je mu po tom, co dělám? Naštěstí už zaměřil svou pozornost na někoho jiného. Je opravdu dojemné, jak se všichni snaží a ten doktor jim samozřejmě věří, že se ze své svobodné vůle chtějí vyléčit. Kdyby věděl, že v den návštěv za nimi jezdí jejich kamarádi ,feťáci" a vozí jim balíčky drog, určitě by se divil. To mě nikdo nenavštěvuje, mám jenom mámu, ale ta má moc práce, takže sem nejezdí. No a moji kamarádi, mimochodem taky feťáci, by sem ani nedošli. ,,Tak dnešní terapie je u konce" probouzí mě doktor z mých myšlenek. No díky bohu, ale co teď budu dělat? Tady je hrozná nuda. Ze začátku jsem hodně četla, ale po čase mě to omrzelo, protože zdejší knihovna není zrovna příliš rozsáhlá. Na procházku je zima a v televizi stejně nic nedávají, tak si holt půjdu sednout do pokoje. Tam už na mě čeká moje spolubydlící, nemám jí moc ráda, ale občas se s ní dá povídat. Čte si zrovna nějakou tlustou knížku, to bude zase brak, určitě červená knihovna. Nechápu, jak to někdo může číst, stejně je to pořád o tom samém. Pokaždé je tam žena a muž, kteří se do sebe zamilují, jenomže jsou nástrahami osudu odděleni a když se po letech zase sejdou, on umře. To bych mohla napsat taky, ale já raději maluji. Barvami se toho dá tolik říct. Zrovna nedávno jsem namalovala Zimu, jednomu klukovi tady se líbila, tak jsem mu ji dala, prý si ji pověsí nad postel. Teď se chystám na Jaro. Asi to bude spíš takový pochmurný obrázek vyjadřující březnové deště a dubnové aprílové počasí. No uvidíme, jak se mi to povede.

,,Vidíš jí? Kdo je to?" vyzvídá na mně moje spolubydlící. ,,Jak to mám vědět, já jí neznám!" odpovídám dívajíc se z okna na podivnou dívku vystupující z auta. ,,Jdu se podívat dolů, do kterého pokoje ji dají, protože tady je už všude plno", vydávám se z pokoje a pak ze schodů dolů. Nenápadně si sedám poblíž recepce a zpoza časopisu sleduji kam ji přiřadí. ,,Tak budete bydlet na pokoji číslo 15", oznamuje usměvavá recepční. No počkat! Patnáctka je přeci náš pokoj a už tam není žádná jiná postel. Ach ne, já zapomněla na tu přistýlku ve skříni. Takže tahle podivná, neznámá dívka bude sdílet pokoj se mnou a s Klárou. Pospíchám nahoru, abych to Kláře oznámila, než ta holka dorazí. Ale byla jsem moc pomalá - jen co jsem otevřela pusu, dveře za mnou zavrzaly a vstoupila Laura. Mlčky otevřela skříň, rozložila postel a začala si vybalovat věci z tašky. Udiveně jsme se na sebe s Klárou podívaly, pokrčila jsem rameny a šla se věnovat čtvrtce na mém malířském stojanu. Už to bude skoro hotové. ,,To je jaro?" - to není možné, ona promluvila a ještě ke všemu poznala námět mého obrazu. ,,Mělo by být", odpovídám a matlám do sebe dvě barvy na paletu. ,,Pojď se mnou ven, něco ti ukážu". Laura popadla mou ruku a táhla mě do velkého parku, jenž se táhl kolem léčebny. Ani jsem nestačila protestovat a už jsem stála pod rozkvetlým stromkem. ,,Podívej se, tohle je jaro, ptáci zpívají, květiny a stromy kvetou, tráva se začíná zelenat. Pořádně si to prohlédni, potom se vrať ke svému stojanu a maluj. Ne jak to vidíš před sebou, maluj to tak jak to cítíš tady", ukázala mi na srdce. Odešla, nechala mě sedět pod kvetoucí jabloní a já tam seděla a vnímala přírodu, jarní přírodu. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje Laura tam nebyla - i její věci byly pryč. ,,Kde je?", tázavě jsem se obrátila na Kláru. ,,A kdo jako?", nechápavě se na mě podívala. ,Ta holka přece, ta Laura", přece se mi to nezdálo. ,,Nevím, o kom mluvíš. Tady jsme už tři měsíce jenom ty a já." Nechápu, proč dělá, že nic neví. ,,A co ty barvy na koberci?", to jsem zvědavá jak mi vysvětlí tohle. ,,Já nevím, najednou jsi vyběhla ven jako blázen a barvy si upustila na zem." Vyběhla jsem z pokoje a utíkala na recepci, abych se optala, ale nikdo o ní nic nevěděl. Byl to snad jen výplod mé fantazie či něco záhadného a nevysvětlitelného? Je však jasné, že mě tato událost hodně poznamenala, nejvíc však uvnitř mně, v mém srdci. Od té doby maluji tak, jak to sama cítím. A je to právě díky Lauře a taky díky jaru, že se do mě vlil nový život a nová energie, kterou teď přenáším do svých kreseb. A mimochodem - ten obrázek, jenž se měl původně jmenovat Jaro, jsem pojmenovala ,LAURA!"