Trest za nevěru
2. 4. 2008
Tenhle příběh chci vyprávět, protože už neunesu tu tíhu. Tíhu výčitky, která mě pronásleduje od té doby co jsem zradila.
Byla jsem velmi mladá, a pořád jsem, jenže už se tak necítím. Ve svých krásných 17ti, jsem si hledala přítele, tak jako většina dívek mého věku. Nečinilo mi to nejmenší problém, spoustu lidí o mně říkalo, že jsem krásná....a já to o sobě věděla. Každého chlapce jsem hleděla jen využít, bez výčitek, prostě se jen tak pobavit. Když nad tím teď přemýšlím bylo jen otázkou času, kdy se mi to nevyplatí. On byl krásný, jeho úsměv připomínal řádku perliček,oči jako hvězdy. To bylo poprvé co jsem ho viděla...ve snu. Já jsem se zamilovala do vidiny, která za mnou přicházela večer co večer. Už jsem nedokázala myslet na nic a na nikoho jiného. Začala jsem žít jiný život. Odstěhovala jsem se od rodičů, zavrhla všechny přátelé, kteří mi ještě byli ochotni pomoci. Neuvědomovala jsem si, že ztrácím sama sebe. Přes den jsem žebrala v metru, v noci bloumala po ulicích a on... mě pronásledoval na každém kroku. Dnes jsem byla šťastná, poprvé na mě promluvil. Zeptal se" Chceš se mnou být"? Neváhala jsem. " Ale nebude to zadarmo...Za jednu noc se mnou mi musíš dát modř svých očí. Nyní mám tedy oči šedivé , bez lesku a světla. Byl se mnou, ale necítila jsem jeho tělo, teplo ani dech. Přesto jsem šťastná. Tentokrát jsem mu musela dát své vlasy. Už mi nikdy nenarostou. Přesto jsem šťastná. Ptala jsem se PROČ? Proč je se mnou, zač mu platím svou daň. Řekl mi jen : "Vzpomeň si"!! tak tedy vzpomínám, ale nepřicházím na nic....snad později. Toto setkání mi přinese vysvětlení, cítím to....Dostavil se...vím to, protože mě ovanul chlad. Co mě čeká? Za jeho příchod platím tvrdě, už vím kdo to je. A co je nejhorší probudil mé svědomí. Na kterém leží velký, temný stín..stín smrti. Bylo krásné odpoledne, já to vidím jako dnes. Seděla jsem v parku a sledovala nesmělého chlapce. Bavilo mě jak sbírá odvahu k tomu, aby mě mohl oslovit. A rozhodla jsem se pro krátký, malý, bezvýznamný románek. Věnovala jsem mu dvě schůzky a pak ho odpinkla jako berušku, když mi přistane na prstě. Ale on se nevzdával, chodil za mnou každý den. Zpočátku jsem se smála, pak nadávala...pak zradila. Naschvál jsem kývla jinému chlapci. A on (berušáček)..se už neozval, měla jsem klid. Ztratil se, odjel, vypařil se..?Bylo mi to jedno. Jenže on se zabil...kvůli mně, mé zradě, mé necitelnosti.Miluji ho až nyní, kdy mě trestá, kdy se stal vidinou, která se mě rozhodla zničit. Postupně přicházím o všechno. Nevím, zda mi někdy odpustí nebo mě uvrhne do úplné zkázy. S city ostatních lidí si člověk prostě pohrávat nemá, teď už to vím, ale není pozdě? Je mi ještě vůbec pomoci???Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
